Koukejte, jaký dopis nám poslala krásná zrzečka Francesca ze svého nového domova.

„Ahoj všem!

Tak se vám hlásím se svého nového domova. Jsem ranní ptáče, můj den začíná už kolem půl páté, kdy taťka vstává do práce. Budím ho pravidelně pět minut před zazvoněním budíku, z toho už se nám stal takový rituál. Párkrát se mu projdu po hlavě a on už ví, že by měl teda vstávat.  dá mi kapsičku, chvilku se se mnou pomuchluje a vyráží do práce. 

Přes den jsem buď sama doma, ale teď mi většinou zůstává doma i mamka, která začala pracovat z domu. Venku prý řádí nějaký vir a práce z domu je prý lepší. Já tomu moc nerozumím, ven jsem se ještě nepodívala a doma je mi stejně nejlíp. Dopoledne se věnuji zábavě, mám velkou spoustu plyšových myšiček, se kterými dokážu řádit jako malý ďábel!  

Taky mamce dost pomáhám s domácností, to jo..! Když vaří, nejdřív se jí trošku motám pod nohama, pak si ale stejně vyskočím na linku, koukám, jak pořád něco krájí a učím se novým věcem. A s myčkou už jsem se taky seznámila!

Po tomto všem jsem natolik unavená, že zbytek dne většinou odpočívám, buď u okna na topení, a nebo rovnou na gauči. V pelíšku se mi moc nelíbí, jsem radši v centru dění. Druhá vlna řádění u mě začíná kolem sedmé večerní, to už si se mnou většinou hrají i mí adoptivní rodiče a já mám za úkol je utahat až ke spánku. Párkrát do týdne taky navečer mamce zazvoní telefon, to volá teta Zdeňka. Mamka vždycky říká, že to nechápe, že dokážu poznat, když teta volá. Protože to já za ní vždycky přiběhnu a hned poslouchám o čem si vykládají. Mamka tetě vždycky říká, co jsem celý den dělala, jak jsem si hrála s oříšky, vlezla do myčky, vrčela jak pes  a teta pak mamce vykládá o Obezíkovi. Jak je na tom se zdravím a jaké lumpárny zase tropí. 

Já se k mým adoptivním rodičům totiž dostala úplnou náhodou. To právě oni měli u sebe nejdříve Jetelínka a Obezíka. Kluci ale bohužel onemocněli a ani ne po týdnu museli svůj nový domov opustit. Jetiho oba moc oplakali a byli smutní. Od té doby si mamka pravidelně telefonovala s tetou Zdeňkou, u které je nyní Obezík na léčení. A právě tam jsme se poznali!

Teta o mě tak hezky mluvila, že se do mě rodiče hned zamilovali a při první návštěvě Obezíka u Zdeňky si mě odvezli. Já jsem za to moc ráda. Teď si užiju ještě chvíli klidu sama se svými rodiči, ale jakmile bude Obezík zdravý, budeme u nich řádit dva! “ 

Francesco, netřeba dodávat, jak jsme šťastni, že jsi se dostala k tak úžasným rodičům. Milovali Jetelínka i Obezíčka . Jetelínek se sice dlouho z jejich lásky nemohl těšit, ale Obezík, až bude zdravý, přijede za tebou a budete společně žít v prostředí plném lásky, budete dělat mamince a tatínkovi milou společnost, mazlit se s nimi, hrát si a vytvoříte velkou krásnou rodinu.

říjen 2020